Louky.

Emanuel Lešehrad

Louky.
Zelené louky běží k pohoří. U cesty stojí stromky sehnuty, a v modrém nebi plují oblaka jak bílí snové krásných nadějí. Je tady ticho jako v kostele, a vůně plují lehce ze zahrad, a trávy šumí, řeka klokotá pod mírnou strání, k lesu skloněnou. Za sladkých dnů, když slunce vychází, naivní dívky tančí na mezi, 87 a pak se třesou chmurné topoly dětinským smíchem, který hlaholí. Ó, tyto louky, které rozkvetly, v nichž dřímá tolik něžných motýlků, oh, tyto lesy, v kterých zpívají nejkrasší ptáčci, kteří přilétli! A slunce svítí na vše s vysoka, na milující, děti z vesnice, a srdce buší, srdce hlaholí, jak zvony, které tuší svítání a svolávají ke mši věřící.