Marnosti.

Emanuel Lešehrad

Marnosti.
Minulé doby zas zahřál paprsek slunce. Myšlénky churavé vyšly sednout si před dům. Ach! pastýři hnali stádo bělounkých ovcí a zpívali k tomu: „Škoda ztracených časů“. A starci sedí a myslí na svoje mládí, kdy chtěli rozdrtit svět a vzbudovat nový v prostorách věčnosti, v lesku hynoucích sluncí, jež byla chladná a málo nadějí hodná. To už je dávno. Teď smutně tápají v dumách, vzpomínají, co je a proč to musí tak být, umdleni bolestí, choři smutky a vášní, ti starci dnešku, ti starci bídní a vetší, zčernalé rámy těch kreseb zapadlých mistrů... Pojď! Znáš jich cenu. Jsou staré, vybledlé fresky!