Lola.

Emanuel Lešehrad

Lola.
V nervósním loubí městského parku scházeli jsme se s hořícím srdcem. 65 Jen někdy moje bojácná ruka přitiskla její k chvějícím ústům. Však v jejích zracích hořela žádost, a její malá ňadra se dmula. Proč jsem jen tehdy odvahy neměl! Vždyť mne přec často pohledy zvala. Proč jsem jí říkal vylhaná slova a její dlaně tiskl jí chladně, když žhnula touhou po mojí krvi? Ach, dneska, dneska bylo by jinak! Ona je vdána. Smutný to život. A já jsem bohême... Básník a tulák...