Waltu Whitmanovi.

Waltu Whitmanovi.
Jak koráb, který brázdí vlny moře, jak slunce, které věští krásné jitro, jak zvon, jenž volá věřící do chrámu, je, Walte Whitmane, tvá poesie! Veliká láska, která život plodí, zářící touhy, které neuvadnou, z tvých prsou běží, aby daly signál supícím vlakům, které letí Věčnem... Ve víru bitvy kladeš teplé dlaně na chladná srdce zastřelených reků, tvá náruč jímá celou zeměkouli, jakoby nesla všemu Lidstvu spásu. Jak prorok kráčíš ulicemi Města, kde Humbug bije na své řvavé bubny, zříš bolest lidí, žiješ ve všech srdcích, a tvoje radost radostí je světa. Nuž, évoe! Já malomocný člověk, jenž ležel dlouho na okraji hrobu, 11 tě pozdravuji na tvé pouti světem a tisknu tvoji ruku na své srdce. Já bídu poznal, příliš sláb jsem, Bratře, já mnoho snil a zapomněl jsem žíti, mne život vyssál, moje srdce smutno a příliš jedu vlili do mé krve. A na mých lánech nevyrostlo žito, co v duši kvetlo, přelomily vichry a štěstí, které hlásáš, nepoznal jsem a stěží poznám; vím, jsem synem Smrti! Mně třeba bylo tvojí velké lásky, mně třeba bylo teplých lidských srdcí a lidí, kterým svěřiti bych mohl všechnu tu trýzeň svého mdlého žití. Vím, je mi třeba silných, rázných paží, však teď je pozdě, kletba visí na mně, a ráje, které otevřel jsi lidstvu, jsou ztraceny pro moji kalnou duši. Ty patříš jiným lidem, nežli já jsem, jimž třeba v žití ruky požehnané, již klesají na vlnách oceánu a které můžeš zachrániti slovem. Dech moru příliš vnikl do mé jizby, mé očí zvykly více záři luny, a moje slunce dávno v mracích zhaslo a jiné neznám a též znáti nechci. Však mnoho lidí čeká uzdravení a ty k nim půjdeš, vím, ty budeš léčit 12 mdlá srdce, která znechucena žitím ležela dlouho v tmavých nemocnicích. A všechno přejde. Přijdou dnové lepší, a zhasnou hvězdy, které lživě plály, věk nový vzplane na obzorech země, vítězství lásky, která v srdcích spala. Já půjdu dále svojí smutnou cestou přes vrchy, moře do své pravé vlasti... Ty, krásný pěvče, ty však zpívej dále novému lidstvu píseň všehomíru!