Reliquie.

Emanuel Lešehrad

Reliquie.
Vesnické palouky za doby podzimní. V mlhavém závoji se slunce choulilo a jenom chvílemi nechalo problesknout stonavé paprsky na pustá strniště. 50 Já kráčel polními stezkami s děvčátkem, jež chřadlo dlouho již dědičnou nemocí. To krásné, srdečné a bílé stvoření! Pod strání rostl hloh. My kolem kráčeli... Tu, domnívajíc se, že na ni nehledím, utrhla potají ratolest povadlou. Já stisk jí ručinku a vyňal ratolest a pak jsem políbil ji vroucně na ústa. Tu malou větvičku jsem schoval do skříně a mnohdy zahledím se na ni zamyšlen a pak si vzpomínám na naše procházky vonnými palouky za kalných večerů. *
Ubohá zemřela. Víc nemám než tu snět, již tehdy utrhla na cestě k vesnici a kterou celuji ve chvílích nejdražších.