V parku.

Emanuel Lešehrad

V parku.
Vždy o půl šesté přicházela a usedla si do stínu, na těle měla modrý žaket a Marlitovou na klínu. Zas parkem večer zvolna bloudím, pod jívou sedí v dívčích snech, má černou mašli kolem krku a žlutou růži na ňadrech. Nač myslí asi tuto chvíli? Na lidi, kteří kolem jdou, či žhavé city první lásky v těch liliových ňadrech vrou? 61 Nad krajinou se sklání večer a šera stále přibývá. Na větvi rozpustilé ptáče se našim bolům vysmívá. Ó, prchni se mnou někam v dáli, je večer plný zlatých hvězd; skloň svoji hlavu na má prsa, já chci ti nebe k nohám snést... Ach, ty mne nikdy nevyslyšíš, ty nechápeš můj velký žal, snad nedozvíš se nikdy v žití, že jsem tě kdysi miloval. –