Bludná duše.

Emanuel Lešehrad

Bludná duše.
Ve tmavém stínu hor, kde slavíci se bojí, jak bílý paprsek, hle, zahalená paní, pozvolna kráčí v snech, kosatce v ruce svojí, po břehu potoka, nad nímž se vrby sklání. To bývá z večera, kdy šero mdlé a teskné nad krajem unylým jak závoj ženy splývá, a měsíc stříbrný se v modrých vodách leskne, a vánek naivní v haluzích stromů zpívá. Tak kráčí malátně ta zádumčivá žena, jak hvězdy zářící jsou velké oči její, a vlasy havraní jí plynou přes ramena a bílé lilie se před ní uklánějí. 37 Topoly ševelí a útlé břízy s nimi, a kterak ubírá se, cestou ze sna plaší labutě ospalé, jež třepou křídly svými, co závoj stříbrný se s nebe k zemi snáší.