Pohádka máje.

Emanuel Lešehrad

Pohádka máje.
Byl delikátní listopad a měsíc na stromech věsil svoje bílé šály, a vítr plakal schoulen u vrat parku, kde choré myrty tiše umíraly, v poduškách noci uspávány hudbou mdlých viol, na než hráli serafové... U staré kaple zahlédl jsem dívku, oděnou bíle jako liliemi, s bohatou kšticí, hodnou vévodkyně, jíž nevyváží žádný poklad země. Proč chtěl to Osud, že jsem s ní se setkal? Proč chtěl to, že jsem právě s ní se setkal? že stanul jsem jak přikovaný k zemi a hltal zraky její světlou bytost? Ó, nebe! Všude bylo vidět hvězdy, a sladký vánek šeptal haluzemi. Já dotekl se lehce jejích paží a políbil ji dlouze na kadeře. Já nevěděl již, co jsem vlastně činil. – – – – – – – – – – – Zelený měsíc zašel za oblaka, a vítr ztichl strachem v stromořadí; já nezřel nic, než její tmavé oči, jež vyčítavě na mne pohlížely; já hladil její krásné, těžké vlasy, tu tmavou kštici, která vůni lila, já líbal stále – já se cítil šťasten. Proč zrovna tehdy musilo to býti, že ta, jež mojim citům rozuměla, 48 jež vzdala se mi prostě, beze slova, že zemřela mi brzo v mojich loktech. Teď zhaslo navždy moje mladé štěstí, zapadlo navždy v tmavou, chladnou hrobku, všechno mi vzalo, nic mi nezůstalo, jen krutá rána na mém svadlém srdci; jen teskná bolest, které nevyléčí na světě žádný, pro niž není léku... Já marně budu hledat širým světem, já marně budu pátrat celý život, své druhé duše nenajdu již nikde. V mé hrudi sídlí smutek, který nutí mne věčně vzývat tu, jež vše mi dala, k níž modlím se v svých nejsmutnějších chvílích, kdy celý svět se na mou hlavu řítí, jež sílí mne a podporuje v smutku, má bílá růže, která navždy svadla... Death, sad refuge from the storms of Fate! (Gray)