Slavnost nebes.

Emanuel Lešehrad

Slavnost nebes.
Den umřel v náruči Noci. A úzkou pěšinou v polích toulal se stříbrný měsíc a světlem zaléval luhy a světlem poléval stromy, vše polil stříbrným světlem kudy se ubíral cestou. Tehdy se zrodila láska: v té noci stříbrné touhy, a závoj pannenství klesl do klína zardělé ženy, a v loktech mužových pila z poháru zemského štěstí. A venku ubíhal měsíc kvetoucím vonícím luhem, poléval květiny stříbrem, poléval zahrady stříbrem, až všechno svítilo kolem měsíční, stříbrnou září. 47