Elevace.

Emanuel Lešehrad

Elevace.
Ó, dcero zrozená z tajemných propastí, jak luna stříbrná bez šatů clonících, ó, ty, jež nadšení mi vléváš do duše, jež chtěla umříti v tragické nemoci, v temnotách století, století teskného, ó, drahá milenko, již svírám v náručí, již vidím v paprscích zářících odpůldnů, těch hodin vznešených, v nichž nymfy zpívají, 94 ó, luzný fantome, na mracích nesený, v nichž vidím zářiti tvá bledá ramena jak bílé paprsky dalekých obzorů, ty, které opěvám a kterým holduji, mdlý básník zrozený zas nově k životu, já zvedám lýru svou nad uzly pohoří, že klesám omámen lijákem akkordů, jež rukou stříbrnou na strunách probouzíš.