Prolog.

Emanuel Lešehrad

Prolog.
Já mnoho v světě miloval a klidil nevěry, a celý život můj byl žal a sny mé: chimery!
Já mnoho trpěl, mnoho snil a vše jsem cítil, málo žil. Teď je mi tři a dvacet let, však moje duše, ta je kmet. Já s tuláky jsem soucit měl, jen raniti jsem neuměl. Jsem bledý hoch a bídu znám a ve svých ústech hvězdy mám, mé oči mdlé a černý vlas, a měsíc slyší na můj hlas, a kdo v mých stopách kdysi šel, ten pro vždy na svět zapomněl. [3]